Zvoleněves - Kladno Dubí

Zpět na zrušené tratě

V téže době, kdy Společnost státní dráhy usilovala o stavbu trati ke zvoleněveskému cukrovaru z Velvar, ojevila se zpráva, že Mirošovské kamenouhelné těžarstvo otevře u Libušína a Vinařic nové doly, které budou samozřejmě potřebovat železniční přípojky.

Veškerou obsluhu dolů kladenského revíru do té doby zajišťovala Buštěhradská dráha. Společnost státní dráhy však tuto pro ni nevýhodnou skutečnost hodlala změnit. Proto původně pověřila přednostu pražského stavebního oddělení Eduarda Baziku předložením zprávy o přípravě projektu trati z Kralup přes Zvoleněves do až do Smečna. Ten ji předložil již 23. května 1880.

Po více než dvou letech však proběhla tiskem překvapující zpráva, že Dr. Filip Neuman, dvorní advokát císaře Josefa I. obdržel dne 17. října 1882 prozatimní konsesi ke stavbě lokálky Zvoleněves - Smečno.

Odezva na prozatimní konsesi však byla záporná. Okresní výbor ve Slaném podal 17. listopadu 1882 Generálnímu ředitelství drah ve Vídni protest proti stavbě a doporučil naopak zřídit spojku mezi Pražsko-duchcovskou dráhou a tratí Kralupy - Kladno Buštěhradské dráhy a to u Zákolan nebo Kolče.

Konečná řešení poněkud zavání využitím postavení státního úředníka a ignorováním zájmů obyvatel tehdejších okresních měst. A tak po půl roce dne 6. května 1883 oznamuje ministerstvo obchodu, že propojení Pražsko-duchcovské dráhy a Buštěhradské železnice nepřipadá vůbec v úvahu ( přes ideální sklonové poměry a skutečnost, že délka spojky by nepřesáhla 1 km).

A tak říšským zákonem č.124 z 2.června 1883 neodržela konsesi ke stavbě Společnost státní dráhy, která o ni kupodivu nakonec ani nepožádala, ale Dr. Filip Neuman a Slaný si na spojení do Kralup muselo počkat až do roku 1922 a přímé spojení do Kladna nezískalo nikdy.

Tento příklad může vhodně posloužit ke srovnání, jakou výhodou může být vlastnění železničních tratí různými společnostmi a jak vhodné je direktivní řízení osudů jednotlivých oblastí úředníky centrální moci.

Samotnou stavbu trati zadal konsesionář až 12. září 1885, ačkoliv dle konsese nařizovala dokončit stavbu 7. června 1885. Zbudováním nové železnice byly pověřeny České obchodní dráhy. Také společnost Státní dráhy dělala kupodivu pro svého konkurenta co mohla, aby všechny práce probíhaly co nejrychleji. Vyskytly se však další problémy a to s připojením trati ve Zvoleněvsi.

Z uvedené příčiny se původně začalo jezdit jen pokusně a to dne 2.května 1886, ačkoli povolení k provozu bylo vydáno již 16. ledna. Pro nákladní dopravu byla trať otevřena 1. června téhož roku. Až dne 2. září 1886 založil Dr. Neuman "Akciovou společnost dráhy Zvoleněves-Smečno", která měla zajistit konečné finanční krytí dráhy.

Kromě koncových stanic, kterými byla připojena ve Zvoleněvsi k trati Minkovice(Kralupy nad Vltavou Předměstí) - Zvoleněves Společnosti státní dráhy a ve Střebichovicích-Vinařicích(Vinařice) k vlečce Buštěhradské dráh, měla SSEAG(Akciová společnost Zvoleněvsko-Smečenské dráhy) mezilehlou stanici Knovíz, nákladiště se zastávkou Pchery-Saky a zastávku Podlešín.

K spojení s Pražsko-duchcovskou drahou uvažovaném v konsesi však nikdy nedošlo.

Ve stanici Knovíz byla zbudována staniční budova s čekárnou 2. třídy, skladiště s rampou a dvě dopravní i jedna manipulační kolej.

Konečná stanice Střebichovice-Vinařice byla původně v projektu označena jako Smečno. Později došlo k úpravě názvu na Třebichovice-Vinařice a nakonec na Vinařice. V ní byla vystavěna staniční budova s čekárnou 2.třídy, výtopna pro dvě lokomotivy, vodárna s uhelnou, dřevěné skladiště s rampou, strážní budka a kolejová váha. Kolejové rozvětvení obsahovalo pět kolejí dopravních, dvě manipulační, dvě příjezdové k výtopně a jednu vlečku. V letech 1921 až 1959 z ní odbočovala další vlečka do lomu stavitele Můlera.

První smíšený vlak vjel do stanice Střebichovice-Vinařice o vánocích 1886 v čele s lokomotivou řady IVc. Provoz od počátku zajišťovala Společnost státní dráhy. Proto mohlo dojít již od následujícího roku k vedení vlaků v celém úseku Kralupy-Střebichovice-Vinařice, bez ohledu na různé vlastníky obou tratí.

Pro nízký výkon byly tyto stroje později naharzeny stroji řady Vc (později u ČSD 400.1), Vd (u ČSD řada 403.3) a IVm (po roce 1918 ČSD 334.5) Na posilových nákladních vlacích byly občasně užívány i stroje z hlavní trati řady IVs (ČSD 311.1) a IVf (později u ČSD 333.0).

Obsluhu vinařických vleček zajišťovala lokomotiva později označená 83.37. Toto velmi malé vozidlo mělo dvě spřažené nápravy, nejvyšší rychlost 35 km/h a hmotnost pouhých 17 tun. Vyrobila jej v roce 1887 Krauss&Co. v Linci pod výrobním číslem 1688. Po vzniku ČSD se sice stala jejich majetkem, ale již v roce 1923 byla odprodána do vlečkového provozu. Z tohoto důvodu nedošlo nikdy k jejímu přeznačení na předpokládanou řadu 200.0.

Zlatý věk začal pro trať SSEAG rokem 1889. Do Kralup se po ní vozilo veškeré uhlí z dolů Jan I. a II., Barré, Rona a Theodor. Mimo to se v Knovízi a Pcherách nakládala řepa určená především pro Zvoleněveský cukrovar.

I po zestátnění Státní dráhy roku 1908 a SSEAG o dva roky později nenastala větší změna. Po první světové válce jezdily nadále mezi stanicemi Kralupy a Třebichovice-Vinařice tří páry smíšených vlaků doplněné dle potřeby mimořádnými vlaky nákladními. Ve dvacátých letech je vozily lokomotivy řad 300.6, 324.3,334.1,354.0,403.3,412.0 a 422.0.

Vybudování podlešínské spojky v roce 1922 se však osudy trati Kralupy - Zvoleněves a Zvoleněves - Třebichovice-Vinařice rozešly. Zatím co první z uvedených se postupně začala proměňovat v hlavní trať, druhá si zachovala místní ráz. Mimo to se snižovala nakládka uhlí vlivem vytěžení dolů a zavedením autobusové dopravy v roce 1930 poklesla i přeprava osob.

Dne 15. března 1933 byly zavedeny do provozu motorové vlaky. Na nich se postupně vystřídaly kolejové autobusy řady M 130.1 a M 133.0. Některé vlaky v té době jezdily pouze ze Zvoleněvsi s ohledem na postupné odkloňování osobních vlaků bývalé hlavní trati Pražsko-duchcovské dráhy na směr přes Kralupy nad Vltavou.

Nákladní a smíšené vlaky byly v té době vedeny stroji řady 344.1, 354.0, 324.3, 344.1, 434.0, 434.1 a 434.2.

Další změna v organizování nastala od 3. prosince 1945 zavedením osobní dopravy až do stanice Kladno-Dubí. Od roku 1948 začaly osobní dopravu zajišťovat oblíbené motorové vozy řady M 131.1 (801) doplněné v některých případech vozidly řady M 230.5 a M 240.0 (řada 820), počínaje šedesátými lety byly parní lokomotivy na vlacích nákladních nahrazeny motorovými stroji řady T 334.0 (řada 710), T 435.0 (řada 720) a řada T 444.0 (řada 725).

S růstem silniční dopravy a zavíráním dalších dolů se však postupně začal naplňovat neradostný osud. Také přeprava řepy byla zastavena a to v roce 1970. V osobní dopravě sice ještě došlo k modernizaci zavedením nových motorových vozů řady M 152.0 (810), ale těleso dráhy chátralo. Traťová rychlost byla neprve snížena na 20, později na 10 km/h a dne 28. května 1982 byl úsek uzavřen.

Dále zůstala provozována pouze část z Kladna Dubí do Vinařic. Tak celá trať bývalé SSEAG zanikla, neboť uvedený úsek původně patřil Buštěhradské železnici.


Obrázky:

Viadukt na trati 110 Knovíz Pchery
Přejezd u Podlešína Těleso tratě do Podlešína Zastávka Podlešín
Přejezd v Podleíně Těleso mezi Knovízem a Podlešínem Knovíz
Jemníky Přejezd před Vinařicemi Přejezd ve Vinařicích
Vinařice Funkční tčást trati


|Zrušené tratě|Zrušené vlečky|